Neslyšící s nadějí 
 |
 |
 |
|---|
Warning: Undefined array key "co" in /data/web/virtuals/49956/virtual/www/index.php on line 381
Warning: Undefined array key "co" in /data/web/virtuals/49956/virtual/www/index.php on line 396
Africké země neslyšících
Africké země neslyšících
Světadíl Afrika má příblížně populaci sedmsettřícetdva milión lidí. V Africe je kolem dvěstapadesát tisíc lidí, kteří jsou sluchově postiženi. V roce 1950 tam bylo jenom dvanáct škol pro neslyšící děti v celé Africe! Organizováný plán činnosti pro neslyšící určoval, aby tito neslyšící odjeli někam do ciziny. Neměli v Africe osobnost, která by vyřešila takto postižené lidi. Zasvěcené usilí doktor Foster vyvinul a zjistil, že v Africe neslyšící jsou soustředeni na šest školách, které povzbuzují vzděláním neslyšící žáky a dají jim příležitost výuku. Dr. Foster toužil, aby neslyšící Afričáné žijí rovnoprávný život.
Jednoho neslyšícího slečny z Ghany, které jsem jí dobře znal a dopisoval jsem ji před asi šest lety. Jmenuje se Benjamin Agyei Beka. Studovala v inženýřství v Kumasi. Sama se zmínila, že byla tedy studium moc a moc těžké a proto společně se slyšícími studenty. Nikdy se nevzdávala na své vzdělání, proto chtěla být inženýrkou.
Vím o tom, jak situace byla obtížné komunikace se slyšícími studenty. Úpřímný se jsem zminít, že neslyšící chodíme na středních školách či vysokách školách pro veřejnost. Někdy však máme starost.
Snažil jsem průzkum na společosti neslyšících kolem ve 21. století v africkách školách, které školu rozvíjely, ale hlavně speciální školu pro sluchově postiženi, kdysi vedl pan dr. Foster a jeho náročná práce byla i se svou manželku často projeli po několik set kilometrů a pomáhali africkým neslyšícím a za tuto činnost je jim opravdu poděkovat. Po dr. Fostera smrti, v afrických školách znovu rozpadlo vzdělání i finanční prostředky. O dvacet let později, dánská asociace neslyšících spolupracuje s finskou asociaci neslyšících, obě strany se snažili pokus na projekt na záměření sociálně potřeby a vzdělávacím, kterou slouží je podporovat vzdělání k tomu, aby neslyšící afričáné začali ve zlepšování výchovy.
Kdo ten byl Dr. A. J. Foster?
Procházel rodinny africké, ten kdo byl neobyčejný, neunavný muž, který se jmenoval Dr. Andrew Jakson Foster. Ten se narodil 27. června 1925 v Birminghamu. Jeho otec pracoval v uhelném dole jako havíř. Andrew chodil do školy pro veřejnost. V jednácti letech oněmocněl zanětem mozkových blán a později se stal neslyšícím, ale mluvil dobře. Po krátkou dobu Andrew strávil ve škole "Alabama School" pro neslyšící v Talladegu. V sedmnácti letech se Fosterovy rodiče přestěhovali do Detroitu a do Ameriky, kde byla velká poptávka po dělnících v době druhé světové války. Detroit byl průmyslovým centrem za války. Každodenně Andrew pilně pracoval v továrně a po práci studoval.
V minulé době Andrew navštivíl v Detroitu speciální přednášku. Projev přednášel misionář, který utekl z Jamaiky, kde právě pracovaly neslyšícími dětmi. Jak pomoci neslyšícím dětem? Andrew začal myslet jako on.
Po druhé světové války se Andrew stal úředníkem. On studoval v Detroitu na instituci obchodu a obdržel diplom za účetnictví, a zaměstnán byl do roku 1950.
Následující rok začal studovat znovu a byl přijat na Washingtonskou Gallaudetovou univerzitu. Vzdělání je proces liberálního institucu pro neslyšící. Bydlel v okolí Washingtonu. Andrew se stal prvním černošským studentem. Pílně absolvoval třileté studium a složil diplomovou práci. V roce 1954, se stal prvním černochem, který získal bakalářský titul, po promoci na Gallaudetově univerzitě. Andrew využil zkušenosti získané studiem Gallaudetovy univerzity. Andrew se hádal se svými pedagogy. Sám se snažil vypracovat plán pro neslyšící, jak budou žít na zemi. Andrew se ve zbývajícím čase, setkal s neslyšícími černochy, kteří mu pomohli vyřešit pomoc. Většinou neměli slušní chování. Andrew by rád pomohl a věříl tomu, že se zlepšovat situace. Později ho překvapilo, že v Africe existuje jen málo škol pro neslyšící. V myšlenkách se rozhodovali: ztrátit úplně školu v Africe a pomoci tak rozhodnutí zlepšit život neslyšícím studentem v celé Africe.
Bylo to jeho cílem splnit záměr, který poznal ve světě. V roce 1955, když dostal stipendium, aby mou studoval na vysoké škole se povoláním stal speciální pedagog na univerzitě Michigan. O rok později, byl promovan v Seatlu na Křestánské misi.
Po univeritě, se ho nevzdal, našel kostel v Detroitu, a jako absolvent Gallaudetovy univerity ho vyhlásil již jako prezident křestanské mise neslyšících Afričanů. Oznámil také, že křestanská výchova vyzdvihuje ochranu slyšících hostů - tmavého kontinentů.
Andrew začal pracovat jako africký křížák v Ghaně, během svého ročního bytu tam v Ghaně, kde ovlivnuje chod školy. Vláda mi řekla, že tam není dosti neslyšící děti. Neměl klidu a byl zaskočen. Několikrát na schuzi, společně s Andrewem se zúčastnilo asi 50 studentů. Andrew se stal učitelem, ministem a správcem. Za prvního dva roky, příjal přes sto uchazečů. V dalším období, přibyla tří sta studentů. Ghanští ministři příjali oficiálně - založení prvního Andrewův program. Andrew tak vstoupil do nové školy "Ghana Mission Schools". Andrew se pak přestěhoval do Nigerie do Africké největší rozvojové země, kde stále bychovával neslyšící děti a založil nově a vybudoval "Christain Mission Schools for the Deaf". Andrew stále neprázdněn prací a měl si svůj speciální program. Pravidelně cestoval, zpět do Ameriky. Projel celkem 47 států, Kanadu, Mexiku a západní země Evropy. Zkušenosti a poznal jejich humanistické společnosti.
Andrew získal i svou manželku, která plánovala také programy pro neslyšící a pomáhala mu usilí školu kolem 22. Škola byla vybudována pro 14 národů! Andrew získal africké školy pro neslyšící a uspořádal i nedělní školu, kempy a tak dále. Vzdělanci, kteří tak dostali diplom Gallaudetovy univerzity se vrátili do Afriky, jak chtěl v praxi Andrew. Andrew se také zúčastnil kurzů v cizíně, například v Anglií a ve Francií.
Gallaudetova univerzita udělala cenu Andrewu Fosterovi, která se uznávala jako čestný doktorát. Všichni to uznávali jako oslavení Fostera, že dokázal být činný do roku 1975.
V roce 1980 Andrew dostal diplom dvě univerzity Western Michigan a Seattle Pacific.
3. prosince 1987 Andrew cestoval a letadlem projel přes 12 afrických států. Po dvaceti minutách po stavu opustilo a jeho život krutě zkončí. Letadlo se rozbilo, střeskotem, spadlo v okolí hory blízko Rwandy. Andrew se zabil na palubě. Andrew byl pohřben ve Rwandě.
Po smrti Andrewově, se neslyšící studenti drželi za ruce. Neslyšící národů jsou známí Fosterovi, který je podporoval a pomáhal za což zaplatil krutou daň. Byl jsem názoru , že " Dr. Foster patří do Afriky, Gallaudet patří do Ameriky".
Proč byl to Dr. Andrew Foster ohránce za humanitární lidí sluchově postižených na Zapadní Afriky?
Ačkoliv sám podle místa narození, ale stal se vzděláním Američanem. Strávil se asi 18 let své profesionální činnosti v Africe, kde tam byl velký pomoc mu nějaké řešení v různých problémech, sám jako misionář, také spolu se svou manželkou začali rozvijet a položit si kámen vzdělávací a křestanskou činnost mezi neslyšícími v Ghaně, v Nigerii, nepřímo v Liberii a nyní ve francouzsky mluvícím Pobřeží Slonoviny, to pravděpodobně byl jeho první cestu států. Navíc měli se svou manželku zkušenosti a obě strany, zkoumali se na jakých výsledky neslyšícím žákům z Ugandy, Zairu, Keňi a Kamerunu. Proto jsem zkoumal na Fosterova expedice, jak jsem se snažil nějak čerpat jejich udájů a předložil jsem to všechno, co měl v sobě zkušenosti neslyšících v Africe.
Politiky neslyšících v Africe
Jedným problémem je neslyšící v Africe nedostatečné školy, je tedy určitě největším sociálním problémem neslyšící dětí ve školním věku v rozvojových zemích, a příčinou je, že většina těchto neslyšící dětí nechodí do školy. Zvlaštní opatření pro zlepšení školní docházky jsou v některých regionech nedostatečná. Například na celém Afriky, které je čtyříkrát větší než území Spojených států, je jen asi 90 škol pro neslyšící v celé Americe. Foster se snažil zaměřit na jednu z afrických zemi s počtem obyvatel nad 40 milionů, ale hlavně je nejlidnatější Nigérii. Podle univerzitního poměrového ukazatele 1 neslyšící na 1000 slyšících je z odhadovaných 70 milionů obyvatel Nigérie asi 70 000 závažně sluchově postižených. Předpokálejme, že třetina z nich 23 000 jsou děti ve školním věku. Ale pouze 5 internátích škol nyní navštěvuje pouze 500 žáků. Z statistických je zřejmě , že jde o závažný sociální problém. V Nigérii se možná situace brzy změní, že jde byl přijat nový zákon o povinne školní docházce. Ale je stále jeden problém v jiných rozvojových zemích s obrovskou porodnosti zůstává stejným problém najít pro co nejvíce neslyšící dětí co nejrychlěji vhodné školní zařízení či budovy. Foster si stále přemýšlel, jak pozitivně, tak udělal si víc škol, ale hlavně je nutné místo ve velkých městech a také internáty v důležitých lokalitách. Měl výborný nápad. Obyčejné školy, ke kterým by bylo možné třídy pro neslyšící připojit stále stále bojují víc o místa. Výstavba speciálních škol je pomalá ale je drahá a jejich provoz je fakt velmi drahý. Finanční situace uhradí vládní a také nevládní organizace. Foster se vůbec nechápal, proč by školy pro neslyšící nemohly být jednoduché či skromné. Tyto fondy by mohly poskytnout další vybavení pro potřeby...kdyby by nešlo o konvenční, to známenají, že samém dětem z rozvojových zemi, z nichž tisíce nebo víc nechodí do školy, by se snažilo dát rychlá řešení, aby by pomohlo tedy znamenat co nejrychleji pečlivost začlenění do společnosti.
Druhým problémem je třeba oslabit se spolu zaměstnatelem jak pro vhodné místy na různých institucích, spíše učitelů či vedoucích programů. Po založení školicích středisek v Keně, Ghaně a Nigérii se již počet těchto pracovníků přibýválo. Minimální kvalifikace učitelů neslyšících byla zvýšena podle modulu z 6 na 10 až 12 úrovní studia. Ale ta nabídka nebyla velká poptávka. Například při poměru 1 učitel na 12 neslyšící dětí, by Nigérie zhruba 23.300 neslyšícími dětmi potřebovala alespoň 2000 učitelů, ale tedy zapsala do tabulky v roce 1975 bylo jich asi 50. Skutečně by víc pracovníků potřebovalo také zvyší platy na jejich vzdělání a to je ekonomická realita, která v mnoha případě rozvojových zemí rehabilitaci postižených brání.
Přesně před třiceti lety hledali všichni, kde je vzali peníze pro podpory včetně v afrických zemích, které opatřeny nebyly pro hendikepované prvořádným otázkam. Většiny lidí s postiženým jsou považovány za neužitečné a nepečlivé pro vlastní rodinu a dalším rozšíření společnosti. Proto je příčinou nepochopitelná jejich ekonomická hodnota. Evropané věděli skoro všichni, že neslyšící potřebují získat školení a jejich doplňěních vzdělání, pak stanou se z nich štatní a produktivní neslyšící občané platící daně. Je to zajímavé události, která informovala z Ghany, že v minulosti letech zvěřejnila tuto zásadu krátce po vyhlašení své nezávislosti země. V roce 1960 jmenoval nově vládní kabinet tohoto jednýho výbornýho řečníka, aby sloužil ve výboru, který prý zkoumal oblast rehabilitace všech sluchově postižených včetně tělesných a navrhl řešení. Následkem "zprávy Johna Wilsona" jsou neslyšící umístněni 9 škol a školicího centra. Káždé neslyšící dítě má přístup ke vzdělání a téměř všechny po absolventi získaly své zaměstnání. Díky rehabilitačnímu programu, který zahrnuje i školní děti, potom absolventi škol platící daně a jako zpola kvalifikovani pracovnicí příspívají ekonomická své země.
Každý z nich váhají dvě způsoby: první jazyk je angličtina, nebo druhým jazykem je švahilština jako domorodec? Orální metodu je vhodná pro neslyšící děti?
Neslyšícím dětem ve vyučovácí mají dvě jazyky, pravděpodobně mají komunikace dva problémy. Jedním je jazyk, druhým je metoda příjmu. Co a jak vyjadřuje oblasti dvě jazyky: například v Keni je státním jazykem čístá angličtina, obvykle se používají kmenovým jazykem se jmenuje švahilština, existují tedy menší jazyky. První cesta začíná výuku v místním jazyce, třetí rok se začíná učit i povinný předmět je angličtina. Po dokončení obecná vzdělání se používá osvojující se angličtiny. Ve školách jsou přípraveny ve obsahové angličtině pro test stejně jako většina použivatelných novin a různých časopisů. Ve dvou ze škol, které sám Dr. Foster navštívil, jsou děti vyučovány v místním dialektu. Tato praxe byla dostatečná v mnoha afrických zemích, někdy se později přidáva výuka národních jazyka. Příčiny jsou dva: je to běžná ve školách pro slyšící děti a neslyšícím dětem to umožnuje komunikaci s vlastní rodiči. Ve skutečnosti je tato nařeči neštástná, protože uvažuje neslyšící na prostředí, ze kterého vyšli by takové vazba nebyla stoprocentně srozumitelná. Třeba je to podobná "čistě orální metoda" komunikace. Tato metoda ovlivňuje neslyšících děti, aby se vyjadřovaly orálně a sledovaly na odezírání od slyšících. Logika jejich zastánců byla velmi námahavě oči na sledování druhé postoje, skutečná je to vhodná metoda pro slyšící, ale neslyšící dětí nejsou normální. Výjimečné neslyšící děti orální metodu zvládnou, ale hlavně všeobecnější převažoval sám mnoho neúspěšných případů. Je to skutěčný důraz, že africké a asijské jazyky jsou velmi tonální. Pouhou změnou výšky hlasu získá slovo další dva nebo tří významy. Výška hlasu je tvořena v hrdle a neprojeví se na tvaru rtů. Pro neslyšící děti, které jsou nuceny být závislé jen na orálním vyjadřování, je taková výuka ztrátou času, říkal dr. Foster. Také měl důraz metodu, která odstraňuje němotu, jsou učitelé, kteří neměli vlastní zkušenost s životem mezi neslyšícími. Předtím věděl, že jen velmi málo dospělých neslyšících, kteří vzpomínají na svá školní léta, se plně kloní k oralismu. Jeho pohled byl: u neslyšících děti není nápodobeni v úvahu mentální vývoj. Pro skutečné neslyšící občanství je mnohem důležitější nabytí dostatečného množství vědomosti a rozvoj jazykových dovednosti. Jazykové dovednosti se nejlepé získavají prostřednictvím běžného používání jazyka, rozvíjejí se jej a zlepšují se stejně jako u slyšících dětí v atmosfeře svobodu.
Myslel si, že je lepší nově koncepce "totální komunikace". Tato koncepce uznává, že neslyšící děti si hlavně potřebují osvojit hlubší jazykové dovednosti. To znamená, že mají již od nejnižšího věku, kdy je to pravděpodobné, komunikovat všemi dostupnými formami, také se děti používají gesta, formální znakový jazyk, prstovou abecedu, odezízání, čtení a psání formou. Toto totální komunikace je převážně dobrá metoda pro vhodné sluchově postiženi a aby to výzkumník a jeho sýstem, kdy ve skutečné vzdělávácí pokračuje a podporuje. Neslyšící dětí se zlepšují ve školním věku porozumění čtenému, syntaxi, povzbuzují na své jazykové ználosti a také výměnou myšlenek a hlavně v interakci s ostatními dětmi se svými okolím.
Sám měl velice zkušenosti v nějaké praxi, kde byla z naší bývalé misijní školy ve městě Lbadan v Nigérii. Od první třídy probíhálo výuku angličtiny, která je uředním jazykem. Po třetím roce přibude dvakrát týdně místní jazyk. Byl převzat program z veřejných škol ale upraven to byl, že předměty jako hudba byly nahrazeny dalšími jazyky. Jako kombinovaná metoda se zde používala totální komunikace. Některé neslyšící děti dokončily základní vzdělání za šest let stejně jako jejich slyšící protějšky. Několik z nich složilo závěrečnou zkoušku. Ale bez výcviku v mluvení či odezírání vetšina pokračovala ve studiu na státních obchodních školách další tří roky. A někteří složili i těžší zkoušky London City a Guild. Všichni nakonec našli práci ve státním či soukromém sektoru. Jediná dívka absolvovala ale v cizíně kurz pro dentální hygienistiky. Jiná navštevovala teologický seminář, kde musí zvládout řečtinu i hebrejštinu. A vztahy našich absolventů s jejich rodinami nejsou o nic horší než dětí vzdělávaných orálně. Znovu se zminíl, že většina z těchto mladých neslyšících děti ve 21 století je používatelné prelingvalně a neměli formální výuku mluvení. Kládné výsledky u těch neslyšících dětí je chápat lepé s pomoci gesty, zvládnou své schopnosti číst a jazykovým ználostem.
Duchovní a její vláda za větší vlivy, díky nepokojům a také nesprávným mrávním stále přibývájí nedávno. Zatímco nestačí jen vzdělání. Afričáné si potřebuji znát duchovnu, aby je odstranit špatné chování a napravit je. Poukazal se jediný ex- Ghanžský prezident měl velký vliv na obyvatele, aby uctivali pouze jediná Boha, a také ex-guvernér Severní centrální Nigérie prý řekl :"Vzdělání bez odpovídající úcty k Bohu nemá žádný trvalý užitek ani pro jednotlivce ani pro společnost."
Neslyšící lidé nejsou vyjimkou. Jako naše slyšící protějšky i my jsme v souladu se slovem Boha stvořeni ze tři části: ducha, myslí a těla. Po fungování celého člověka jsou zapotřebí všechny tří části. Ale poslední dvě části jsou rozvíjeny, zatímco první je zanedbávána. Lidé zkoušejí naplnit svého prázdného ducha všemi druhy nemorálnosti, avšak nenacházejí trvalé uspokojeni. Ježíš Kristus, Boží syn, je tou odpovědi. On miluje, zachraňuje, uspokojuje, drží nás. "Kéž vás zcela posvětí sám Bůh pokoje. Ať jsou váš Duch a Duše a Tělo zachovány v každém ohledu zdravé a bezúhonné při přitomností našeho Pana Ježíše Krista." V afrických zemích návštěvuje kostel pro věřící a také zdrojem takovéto pomoci jsou zbožní rodiče, některé neslyšící lidé, které věří v bibli a biblické programy je v místních školách a to v tomto poradí a podobně.
Zdroj: GA
Předložil: R. Lupoměský
Světadíl Afrika má příblížně populaci sedmsettřícetdva milión lidí. V Africe je kolem dvěstapadesát tisíc lidí, kteří jsou sluchově postiženi. V roce 1950 tam bylo jenom dvanáct škol pro neslyšící děti v celé Africe! Organizováný plán činnosti pro neslyšící určoval, aby tito neslyšící odjeli někam do ciziny. Neměli v Africe osobnost, která by vyřešila takto postižené lidi. Zasvěcené usilí doktor Foster vyvinul a zjistil, že v Africe neslyšící jsou soustředeni na šest školách, které povzbuzují vzděláním neslyšící žáky a dají jim příležitost výuku. Dr. Foster toužil, aby neslyšící Afričáné žijí rovnoprávný život.
Jednoho neslyšícího slečny z Ghany, které jsem jí dobře znal a dopisoval jsem ji před asi šest lety. Jmenuje se Benjamin Agyei Beka. Studovala v inženýřství v Kumasi. Sama se zmínila, že byla tedy studium moc a moc těžké a proto společně se slyšícími studenty. Nikdy se nevzdávala na své vzdělání, proto chtěla být inženýrkou.
Vím o tom, jak situace byla obtížné komunikace se slyšícími studenty. Úpřímný se jsem zminít, že neslyšící chodíme na středních školách či vysokách školách pro veřejnost. Někdy však máme starost.
Snažil jsem průzkum na společosti neslyšících kolem ve 21. století v africkách školách, které školu rozvíjely, ale hlavně speciální školu pro sluchově postiženi, kdysi vedl pan dr. Foster a jeho náročná práce byla i se svou manželku často projeli po několik set kilometrů a pomáhali africkým neslyšícím a za tuto činnost je jim opravdu poděkovat. Po dr. Fostera smrti, v afrických školách znovu rozpadlo vzdělání i finanční prostředky. O dvacet let později, dánská asociace neslyšících spolupracuje s finskou asociaci neslyšících, obě strany se snažili pokus na projekt na záměření sociálně potřeby a vzdělávacím, kterou slouží je podporovat vzdělání k tomu, aby neslyšící afričáné začali ve zlepšování výchovy.
Kdo ten byl Dr. A. J. Foster?
Procházel rodinny africké, ten kdo byl neobyčejný, neunavný muž, který se jmenoval Dr. Andrew Jakson Foster. Ten se narodil 27. června 1925 v Birminghamu. Jeho otec pracoval v uhelném dole jako havíř. Andrew chodil do školy pro veřejnost. V jednácti letech oněmocněl zanětem mozkových blán a později se stal neslyšícím, ale mluvil dobře. Po krátkou dobu Andrew strávil ve škole "Alabama School" pro neslyšící v Talladegu. V sedmnácti letech se Fosterovy rodiče přestěhovali do Detroitu a do Ameriky, kde byla velká poptávka po dělnících v době druhé světové války. Detroit byl průmyslovým centrem za války. Každodenně Andrew pilně pracoval v továrně a po práci studoval.
V minulé době Andrew navštivíl v Detroitu speciální přednášku. Projev přednášel misionář, který utekl z Jamaiky, kde právě pracovaly neslyšícími dětmi. Jak pomoci neslyšícím dětem? Andrew začal myslet jako on.
Po druhé světové války se Andrew stal úředníkem. On studoval v Detroitu na instituci obchodu a obdržel diplom za účetnictví, a zaměstnán byl do roku 1950.
Následující rok začal studovat znovu a byl přijat na Washingtonskou Gallaudetovou univerzitu. Vzdělání je proces liberálního institucu pro neslyšící. Bydlel v okolí Washingtonu. Andrew se stal prvním černošským studentem. Pílně absolvoval třileté studium a složil diplomovou práci. V roce 1954, se stal prvním černochem, který získal bakalářský titul, po promoci na Gallaudetově univerzitě. Andrew využil zkušenosti získané studiem Gallaudetovy univerzity. Andrew se hádal se svými pedagogy. Sám se snažil vypracovat plán pro neslyšící, jak budou žít na zemi. Andrew se ve zbývajícím čase, setkal s neslyšícími černochy, kteří mu pomohli vyřešit pomoc. Většinou neměli slušní chování. Andrew by rád pomohl a věříl tomu, že se zlepšovat situace. Později ho překvapilo, že v Africe existuje jen málo škol pro neslyšící. V myšlenkách se rozhodovali: ztrátit úplně školu v Africe a pomoci tak rozhodnutí zlepšit život neslyšícím studentem v celé Africe.
Bylo to jeho cílem splnit záměr, který poznal ve světě. V roce 1955, když dostal stipendium, aby mou studoval na vysoké škole se povoláním stal speciální pedagog na univerzitě Michigan. O rok později, byl promovan v Seatlu na Křestánské misi.
Po univeritě, se ho nevzdal, našel kostel v Detroitu, a jako absolvent Gallaudetovy univerity ho vyhlásil již jako prezident křestanské mise neslyšících Afričanů. Oznámil také, že křestanská výchova vyzdvihuje ochranu slyšících hostů - tmavého kontinentů.
Andrew začal pracovat jako africký křížák v Ghaně, během svého ročního bytu tam v Ghaně, kde ovlivnuje chod školy. Vláda mi řekla, že tam není dosti neslyšící děti. Neměl klidu a byl zaskočen. Několikrát na schuzi, společně s Andrewem se zúčastnilo asi 50 studentů. Andrew se stal učitelem, ministem a správcem. Za prvního dva roky, příjal přes sto uchazečů. V dalším období, přibyla tří sta studentů. Ghanští ministři příjali oficiálně - založení prvního Andrewův program. Andrew tak vstoupil do nové školy "Ghana Mission Schools". Andrew se pak přestěhoval do Nigerie do Africké největší rozvojové země, kde stále bychovával neslyšící děti a založil nově a vybudoval "Christain Mission Schools for the Deaf". Andrew stále neprázdněn prací a měl si svůj speciální program. Pravidelně cestoval, zpět do Ameriky. Projel celkem 47 států, Kanadu, Mexiku a západní země Evropy. Zkušenosti a poznal jejich humanistické společnosti.
Andrew získal i svou manželku, která plánovala také programy pro neslyšící a pomáhala mu usilí školu kolem 22. Škola byla vybudována pro 14 národů! Andrew získal africké školy pro neslyšící a uspořádal i nedělní školu, kempy a tak dále. Vzdělanci, kteří tak dostali diplom Gallaudetovy univerzity se vrátili do Afriky, jak chtěl v praxi Andrew. Andrew se také zúčastnil kurzů v cizíně, například v Anglií a ve Francií.
Gallaudetova univerzita udělala cenu Andrewu Fosterovi, která se uznávala jako čestný doktorát. Všichni to uznávali jako oslavení Fostera, že dokázal být činný do roku 1975.
V roce 1980 Andrew dostal diplom dvě univerzity Western Michigan a Seattle Pacific.
3. prosince 1987 Andrew cestoval a letadlem projel přes 12 afrických států. Po dvaceti minutách po stavu opustilo a jeho život krutě zkončí. Letadlo se rozbilo, střeskotem, spadlo v okolí hory blízko Rwandy. Andrew se zabil na palubě. Andrew byl pohřben ve Rwandě.
Po smrti Andrewově, se neslyšící studenti drželi za ruce. Neslyšící národů jsou známí Fosterovi, který je podporoval a pomáhal za což zaplatil krutou daň. Byl jsem názoru , že " Dr. Foster patří do Afriky, Gallaudet patří do Ameriky".
Proč byl to Dr. Andrew Foster ohránce za humanitární lidí sluchově postižených na Zapadní Afriky?
Ačkoliv sám podle místa narození, ale stal se vzděláním Američanem. Strávil se asi 18 let své profesionální činnosti v Africe, kde tam byl velký pomoc mu nějaké řešení v různých problémech, sám jako misionář, také spolu se svou manželkou začali rozvijet a položit si kámen vzdělávací a křestanskou činnost mezi neslyšícími v Ghaně, v Nigerii, nepřímo v Liberii a nyní ve francouzsky mluvícím Pobřeží Slonoviny, to pravděpodobně byl jeho první cestu států. Navíc měli se svou manželku zkušenosti a obě strany, zkoumali se na jakých výsledky neslyšícím žákům z Ugandy, Zairu, Keňi a Kamerunu. Proto jsem zkoumal na Fosterova expedice, jak jsem se snažil nějak čerpat jejich udájů a předložil jsem to všechno, co měl v sobě zkušenosti neslyšících v Africe.
Politiky neslyšících v Africe
Jedným problémem je neslyšící v Africe nedostatečné školy, je tedy určitě největším sociálním problémem neslyšící dětí ve školním věku v rozvojových zemích, a příčinou je, že většina těchto neslyšící dětí nechodí do školy. Zvlaštní opatření pro zlepšení školní docházky jsou v některých regionech nedostatečná. Například na celém Afriky, které je čtyříkrát větší než území Spojených států, je jen asi 90 škol pro neslyšící v celé Americe. Foster se snažil zaměřit na jednu z afrických zemi s počtem obyvatel nad 40 milionů, ale hlavně je nejlidnatější Nigérii. Podle univerzitního poměrového ukazatele 1 neslyšící na 1000 slyšících je z odhadovaných 70 milionů obyvatel Nigérie asi 70 000 závažně sluchově postižených. Předpokálejme, že třetina z nich 23 000 jsou děti ve školním věku. Ale pouze 5 internátích škol nyní navštěvuje pouze 500 žáků. Z statistických je zřejmě , že jde o závažný sociální problém. V Nigérii se možná situace brzy změní, že jde byl přijat nový zákon o povinne školní docházce. Ale je stále jeden problém v jiných rozvojových zemích s obrovskou porodnosti zůstává stejným problém najít pro co nejvíce neslyšící dětí co nejrychlěji vhodné školní zařízení či budovy. Foster si stále přemýšlel, jak pozitivně, tak udělal si víc škol, ale hlavně je nutné místo ve velkých městech a také internáty v důležitých lokalitách. Měl výborný nápad. Obyčejné školy, ke kterým by bylo možné třídy pro neslyšící připojit stále stále bojují víc o místa. Výstavba speciálních škol je pomalá ale je drahá a jejich provoz je fakt velmi drahý. Finanční situace uhradí vládní a také nevládní organizace. Foster se vůbec nechápal, proč by školy pro neslyšící nemohly být jednoduché či skromné. Tyto fondy by mohly poskytnout další vybavení pro potřeby...kdyby by nešlo o konvenční, to známenají, že samém dětem z rozvojových zemi, z nichž tisíce nebo víc nechodí do školy, by se snažilo dát rychlá řešení, aby by pomohlo tedy znamenat co nejrychleji pečlivost začlenění do společnosti.
Druhým problémem je třeba oslabit se spolu zaměstnatelem jak pro vhodné místy na různých institucích, spíše učitelů či vedoucích programů. Po založení školicích středisek v Keně, Ghaně a Nigérii se již počet těchto pracovníků přibýválo. Minimální kvalifikace učitelů neslyšících byla zvýšena podle modulu z 6 na 10 až 12 úrovní studia. Ale ta nabídka nebyla velká poptávka. Například při poměru 1 učitel na 12 neslyšící dětí, by Nigérie zhruba 23.300 neslyšícími dětmi potřebovala alespoň 2000 učitelů, ale tedy zapsala do tabulky v roce 1975 bylo jich asi 50. Skutečně by víc pracovníků potřebovalo také zvyší platy na jejich vzdělání a to je ekonomická realita, která v mnoha případě rozvojových zemí rehabilitaci postižených brání.
Přesně před třiceti lety hledali všichni, kde je vzali peníze pro podpory včetně v afrických zemích, které opatřeny nebyly pro hendikepované prvořádným otázkam. Většiny lidí s postiženým jsou považovány za neužitečné a nepečlivé pro vlastní rodinu a dalším rozšíření společnosti. Proto je příčinou nepochopitelná jejich ekonomická hodnota. Evropané věděli skoro všichni, že neslyšící potřebují získat školení a jejich doplňěních vzdělání, pak stanou se z nich štatní a produktivní neslyšící občané platící daně. Je to zajímavé události, která informovala z Ghany, že v minulosti letech zvěřejnila tuto zásadu krátce po vyhlašení své nezávislosti země. V roce 1960 jmenoval nově vládní kabinet tohoto jednýho výbornýho řečníka, aby sloužil ve výboru, který prý zkoumal oblast rehabilitace všech sluchově postižených včetně tělesných a navrhl řešení. Následkem "zprávy Johna Wilsona" jsou neslyšící umístněni 9 škol a školicího centra. Káždé neslyšící dítě má přístup ke vzdělání a téměř všechny po absolventi získaly své zaměstnání. Díky rehabilitačnímu programu, který zahrnuje i školní děti, potom absolventi škol platící daně a jako zpola kvalifikovani pracovnicí příspívají ekonomická své země.
Každý z nich váhají dvě způsoby: první jazyk je angličtina, nebo druhým jazykem je švahilština jako domorodec? Orální metodu je vhodná pro neslyšící děti?
Neslyšícím dětem ve vyučovácí mají dvě jazyky, pravděpodobně mají komunikace dva problémy. Jedním je jazyk, druhým je metoda příjmu. Co a jak vyjadřuje oblasti dvě jazyky: například v Keni je státním jazykem čístá angličtina, obvykle se používají kmenovým jazykem se jmenuje švahilština, existují tedy menší jazyky. První cesta začíná výuku v místním jazyce, třetí rok se začíná učit i povinný předmět je angličtina. Po dokončení obecná vzdělání se používá osvojující se angličtiny. Ve školách jsou přípraveny ve obsahové angličtině pro test stejně jako většina použivatelných novin a různých časopisů. Ve dvou ze škol, které sám Dr. Foster navštívil, jsou děti vyučovány v místním dialektu. Tato praxe byla dostatečná v mnoha afrických zemích, někdy se později přidáva výuka národních jazyka. Příčiny jsou dva: je to běžná ve školách pro slyšící děti a neslyšícím dětem to umožnuje komunikaci s vlastní rodiči. Ve skutečnosti je tato nařeči neštástná, protože uvažuje neslyšící na prostředí, ze kterého vyšli by takové vazba nebyla stoprocentně srozumitelná. Třeba je to podobná "čistě orální metoda" komunikace. Tato metoda ovlivňuje neslyšících děti, aby se vyjadřovaly orálně a sledovaly na odezírání od slyšících. Logika jejich zastánců byla velmi námahavě oči na sledování druhé postoje, skutečná je to vhodná metoda pro slyšící, ale neslyšící dětí nejsou normální. Výjimečné neslyšící děti orální metodu zvládnou, ale hlavně všeobecnější převažoval sám mnoho neúspěšných případů. Je to skutěčný důraz, že africké a asijské jazyky jsou velmi tonální. Pouhou změnou výšky hlasu získá slovo další dva nebo tří významy. Výška hlasu je tvořena v hrdle a neprojeví se na tvaru rtů. Pro neslyšící děti, které jsou nuceny být závislé jen na orálním vyjadřování, je taková výuka ztrátou času, říkal dr. Foster. Také měl důraz metodu, která odstraňuje němotu, jsou učitelé, kteří neměli vlastní zkušenost s životem mezi neslyšícími. Předtím věděl, že jen velmi málo dospělých neslyšících, kteří vzpomínají na svá školní léta, se plně kloní k oralismu. Jeho pohled byl: u neslyšících děti není nápodobeni v úvahu mentální vývoj. Pro skutečné neslyšící občanství je mnohem důležitější nabytí dostatečného množství vědomosti a rozvoj jazykových dovednosti. Jazykové dovednosti se nejlepé získavají prostřednictvím běžného používání jazyka, rozvíjejí se jej a zlepšují se stejně jako u slyšících dětí v atmosfeře svobodu.
Myslel si, že je lepší nově koncepce "totální komunikace". Tato koncepce uznává, že neslyšící děti si hlavně potřebují osvojit hlubší jazykové dovednosti. To znamená, že mají již od nejnižšího věku, kdy je to pravděpodobné, komunikovat všemi dostupnými formami, také se děti používají gesta, formální znakový jazyk, prstovou abecedu, odezízání, čtení a psání formou. Toto totální komunikace je převážně dobrá metoda pro vhodné sluchově postiženi a aby to výzkumník a jeho sýstem, kdy ve skutečné vzdělávácí pokračuje a podporuje. Neslyšící dětí se zlepšují ve školním věku porozumění čtenému, syntaxi, povzbuzují na své jazykové ználosti a také výměnou myšlenek a hlavně v interakci s ostatními dětmi se svými okolím.
Sám měl velice zkušenosti v nějaké praxi, kde byla z naší bývalé misijní školy ve městě Lbadan v Nigérii. Od první třídy probíhálo výuku angličtiny, která je uředním jazykem. Po třetím roce přibude dvakrát týdně místní jazyk. Byl převzat program z veřejných škol ale upraven to byl, že předměty jako hudba byly nahrazeny dalšími jazyky. Jako kombinovaná metoda se zde používala totální komunikace. Některé neslyšící děti dokončily základní vzdělání za šest let stejně jako jejich slyšící protějšky. Několik z nich složilo závěrečnou zkoušku. Ale bez výcviku v mluvení či odezírání vetšina pokračovala ve studiu na státních obchodních školách další tří roky. A někteří složili i těžší zkoušky London City a Guild. Všichni nakonec našli práci ve státním či soukromém sektoru. Jediná dívka absolvovala ale v cizíně kurz pro dentální hygienistiky. Jiná navštevovala teologický seminář, kde musí zvládout řečtinu i hebrejštinu. A vztahy našich absolventů s jejich rodinami nejsou o nic horší než dětí vzdělávaných orálně. Znovu se zminíl, že většina z těchto mladých neslyšících děti ve 21 století je používatelné prelingvalně a neměli formální výuku mluvení. Kládné výsledky u těch neslyšících dětí je chápat lepé s pomoci gesty, zvládnou své schopnosti číst a jazykovým ználostem.
Duchovní a její vláda za větší vlivy, díky nepokojům a také nesprávným mrávním stále přibývájí nedávno. Zatímco nestačí jen vzdělání. Afričáné si potřebuji znát duchovnu, aby je odstranit špatné chování a napravit je. Poukazal se jediný ex- Ghanžský prezident měl velký vliv na obyvatele, aby uctivali pouze jediná Boha, a také ex-guvernér Severní centrální Nigérie prý řekl :"Vzdělání bez odpovídající úcty k Bohu nemá žádný trvalý užitek ani pro jednotlivce ani pro společnost."
Neslyšící lidé nejsou vyjimkou. Jako naše slyšící protějšky i my jsme v souladu se slovem Boha stvořeni ze tři části: ducha, myslí a těla. Po fungování celého člověka jsou zapotřebí všechny tří části. Ale poslední dvě části jsou rozvíjeny, zatímco první je zanedbávána. Lidé zkoušejí naplnit svého prázdného ducha všemi druhy nemorálnosti, avšak nenacházejí trvalé uspokojeni. Ježíš Kristus, Boží syn, je tou odpovědi. On miluje, zachraňuje, uspokojuje, drží nás. "Kéž vás zcela posvětí sám Bůh pokoje. Ať jsou váš Duch a Duše a Tělo zachovány v každém ohledu zdravé a bezúhonné při přitomností našeho Pana Ježíše Krista." V afrických zemích návštěvuje kostel pro věřící a také zdrojem takovéto pomoci jsou zbožní rodiče, některé neslyšící lidé, které věří v bibli a biblické programy je v místních školách a to v tomto poradí a podobně.
Zdroj: GA
Předložil: R. Lupoměský